Zápisky z přízemí I.

Každý, ne dvakrát úspěšný spisovatel má zpravidla nějaký prostor, kde může a ovšem se taky musí skladovat své knihy, pokud možno v suchu, protože knihy rády ve vlhkém prostřednictví když ne rovnou plesnivějí, tak aspoň dostávají nezdravou barvu.

Takový prostor mám samozřejmě i já. Jde o bývalý čeledník (neplést s kurníkem!). Musím říct, že je to prostor vcelku útulný, před mnoha lety čerstvě vymalovaný válečkem s velmi podivuhodným vzorkem a potkany v něm člověk častokrát neuvidí, jak je víkend dlouhý.

Přesto mne vždy, když vejdu do tohoto prostoru, kterému se pokud možno snažím co nejvíce vyhýbat, přepadne prapodivná tíseň a úzkost vyvolaná pohledem na moje knihy.

„Tolik starého papíru, který by se mohl dát do sběru, kdyby za starý papír neplatili tak málo!“ zděsím se všech těch svých knih, které zde leží zcela bez jakékoliv užitku, a tímto zděšením taky vykřiknu. „Už dost! Než se dívat na tohle, než být autorem toho všeho, to raději budu oráčem! Zapřáhnu voly do pluhu a budu obdělávat půdu, jak se sluší a patří na pracovitého člověka, o kterém psal Hamsun!“

A skutečně z tohoto skladu svých knih vyběhnu a běžím jako o život k nejbližšímu poli, abych zapřáhl voly do pluhu a obdělával matku zemi. Tím nejbližším polem je obrovský lán, který se táhne od obzoru k obzoru jako prapůvodní oceán v časech, kdy byla ještě naše planeta pustá a prostá jakéhokoliv života.

A to je možná ta chyba, protože když k tomuto lánu doběhnu, nevidím najednou před sebou lán, ani půdu, ani matku zemi, ale vidím před sebou stránky dosud nenapsané knihy, knihy, kterou můžu a ovšem taky musím napsat jedině já, protože nikdo jiný to nesvede tak, jak to svedu já.

Pochopím, že z orání a obdělávání půdy zase nic nebude. Ztěžka vydechnu, obrátím se a jdu domů, abych tu knihu napsal, protože v prostoru, kde své knihy skladuji, se pro tuto knihu ještě nějaké místo najde. Ale je mi z toho tak špatně, že si musím po příchodu domu uvařit silný čaj.

Čaj si většinou dělám darjeeling, který si nechám doručovat přímo z Indie kurýrem na starodávné rikše, vyjde mě to levněji, než kdybych si ho objednával na Temu. A při třetím, nebo čtvrtém šálku toho kalného nápoje se do mé duše přece jen dostaví jakýs takýs pokoj, který se však nijak nevylučuje s tvůrčím neklidem, tolik důležitým při psaní knih, které pak zaplňují nejrůznější sklady.

Jednou mi jeden člověk, který těmto věcem rozumí, zpola žertem a zpola vážně řekl: „Než být takovým spisovatelem než vy, to být raději celý život lotrem, který byl ukřižován po Kristově levici.“

Obávám se, že ten člověk má svatou pravdu...